Otec Eiichi Miyazato byl především v mládí mimořádně zapálený pro bojová umění a jistý čas byl jedním ze žáků mistra K. Higaonna. Není tedy divu, že mu záleželo na dojo, ve kterém měl cvičit jeho syn. Rozhodl se mu proto při výběru pomoci. Osobně navštívil mistra Miyagiho, který po prosbách žáka svého senseie přijal 13-ti letého Eiichiho za svého žáka. Svoji náklonost nikdy nelitoval. Eiichi Miyazato totiž až na krátký pobyt v Mandžusku (během 2. světové války) nikdy svého učitele neopustil. Až do roku 1953, když mistr zemřel, pracoval v jeho Tsuboya dojo jako pomocník a asistent v jedné osobě.
V roce 1969 založil Miyazato jedno z nejlépe zařízených dojo – Jundokan, ve kterém mu údajně prošlo rukama víc jak 12 tisíc cvičenců. K těm nejznámějším patřil bezpochyby i jeden ze současných nejuznávanějších učitelů Morio Higaonna. Atmosféra v Jundokanu byla vždy mimořádně přátelská. Studenti si ochotně navzájem pomáhali, což bylo mimořádně cenou devizí při odstraňování chyb a nedostatků. Základem tréninku byli souborná cvičení a potom sparing. Ten se skládá z tzv. fixních sestav a volného zápasu, do kterého byli zakomponované i prvky z judo, aikido, případně jiných bojových umění. Jednou ze specialit Jundokan dojo bylo „kakie“ cvičení, během kterého stáli cvičenci proti sobě v sanchi-dachi a s otevřenými dlaněmi (jako při kake uke) se vzájemně snažili tlačit soupeřovi ruce doboku, dopředu i dozadu. Tento druh cvičení má mimořádný vliv nejen na rozvoj blokovacích schopností, ale i na reakci soupeřových pohybů a sílu ramen. Podobně jako většina okinawských mistrů ani Miyazato nikdy nebyl příznivě nakloněn „sportovnímu“ karate, rpotože byl přesvědčený, že nevystihuje realitu. Rozhodcovské výroky, vzhledem na omezené lidské schopnosti, považoval za neobjektivní a nekorektní.
Neméně zajímavé jsou i samotné Miyazatova cvičení. I když na první pohled vyvolávají jeho techniky dojem neuvěřitelné jemnosti až neefektivnosti, v každém pohybu se vždy skrývá obrovská síla. Miyazato však na rozdíl od mnohých jiných mistrů nepreferuje ve výuce jen fyzické, ale i meditační prvky, které tak dodávají učení religiózní nádech.
Prvořadé v jeho výuce je posilovací cvičení. Během svojí bohaté praxe totiž zjistil, že jak něco mladým okinawským cvičencům chybí, tak je to především vytrvalost a síla. Nakonec ještě jedna zajímavost. I když většina mistrů, v čele s Higaonnem a Miyagim, se soustřeovala na posilování ramen a hrudníku, on sám přikládá největší význam posilování boků a nohou, protože si myslí, že tyto partie těla jsou významově více důležitější.
Eiichi Miyazato žáci jsou: Iha Koshin, Arasaki Tsueno, Kochi Haruo, Kanari Kenichi, Kinjo Seikichi, Aragaki Ryosei, Minei Nanko, Terua Koei, Shikiya Shinko, Nakasone Keikichi, Omine Yoshishige, Yasuda Tetsunosuke, Kikugawa Masanari a Irbe Shinichi.